V neděli sedám do auta a valím za Bětkou pro mapy a matroš. Doma pakuju a batoh hážu do auto Pepemu. Smutně se dívám jak auto i se vším vercajkem mizí do Brna. Ještě dva dny, říkám si, ještě dva dny… V neděli večer jedu do školy a nemyslím na nic jiného než na Stubaiské Alpy. Hlavou letí různé situace a představy. Přemýšlím, jak to zvládne Štěpán a Pepe, kteří ještě v zimě nelezli. Sleduju počasí, projíždím materiály na netu, čučím do map.

Za dvě hodinky jsme na chatě a zjišťujeme, že winterroom je otevřený a my zbytečně taháme spacáky, karimatky a stany. Zbytek dne trávíme nácvikem technik na ledovci a vysvětlujem si základy. Večer se jde brzo spát a ráno vstáváme v pět. Je mlha a vypadá to, že bude sněžit. V plánu je lehčí výstup na Aperer Freiger (3262).

Místo přechodu ledovce se rozhoduje postupovat po skalnatém hřebínku. Na kamenech je 10cm sněhu, ale lezení je lehké, takže žádný problém. Ve vyšších polohách sněží. Pascal se vydatně nudí a čeká na nás každých 50 výškových metrů. Překvapuje mě, že si ve výšce kolem 3000m. n. m. zpestřuje výstup boulderingem. Později se dozvídám, že je rekordmanem Švýcarska v běhu do vrchu a dělá něco jako horského vůdce. Na vrchol vystupujeme asi po 5 hodinách. Počasí se zlepšuje, tak sestupujeme na ledovec a cvičně se navazujem. Sestup je pohodový a za dvě hodinky jsme na svahu kousek od chaty. V dobré náladě se pokoušíme stavit sněhuláka, ale nakonec máme moc velké koule… Na chatě se sušíme, večeříme a plánujem další den. Počasí slibuje zlepšení – půjde se na Zuckerhütl (3505), nejvyšší vrchol oblasti. Ráno do sebe natlačíme snídani a vyrážíme známou cestou k čelu ledovce.

Na ledovec nastupujeme zprava po zmrzlém hřebínku. Bohužel to není ideální volba a v náročném terénu ztrácíme čas. Na ledovec se dostanem se zpožděním cca 40minut. Počasí je nádherné, mraky sedí pod náma a pomalu vychází slunce. Navazujem se a Pascal začíná razit cestu. Sněhu je po kolena, místy po pás. Pascal valí jako ďábel a my za ním vlajem na laně. Občas se někdo propadne nohou do trhliny, ale nic vážného. Až na pár míst je ledovec přehledný a Pascal má zkušeností dost. V horní části žádné trhliny nejsou, takže tupě šlapem a čučíme na okolní vrcholky. Po 6 hodinách docházíme pod Zuckerhütl. Potkáváme dva skialpinisty, kteří míří na stejný vrchol. Posledních 50 výškových metrů fouká jako prase a Pepemu a Štěpánovi tuhnou prsty. Převazujem lano a Pascal valí finální úsek (asi 30 metrů lezení). Lezení je lehké, ale kluci necítí prsty. Vítr má sílu a na opalování to fakt není… Na vrcholu Pepe už prstama nehýbe a foťák, který celou cestu tahá, nedokáže vytáhnout. Pascal udělá pár fotek, zapíšem se do vrcholovky a mažem dolů.

Kluci si rozmrazují prsty na koulích, dáváme sváču a sestupujem. Počasí je pořád krásné a dolů se jde výrazně jednodušeji. Občas se propadáme, ale nikdo ne hlouběji než po pás. Při pohledu do trhlin mám strach a odvázat se z lana nechci. V dolní části ledovce už docházejí síly a vyžíráme poslední čokoládky, které jsou v báglech. Pepe si stěžuje na bolest prstů na nahou. Naštěstí chata není daleko. Pascalovi jede v 18:05 vlak, takže spěcháme. Přecházíme po pochybné vrstvě ledu hned pod ledovcem a kolem 15:40 jsem na chatě. Pakujem věci a běžím s Pascalem k autu. Sestupujem do 1600m. n. m. nasedáme a zatímco já frčím felinou přes alpské vesnice, Pascal se převlíká za jízdy. Stíháme vlak, vracím se zpátky za klukama, dáme pivo a polévku a usínáme na parkovišti vedle auta. Ráno (sobota) nás budí kolony aut s lyžema na střeše. Lidi jsou úplně všude a všichni se tlačí na sjezdovky. Moc to nechápem… Balíme saky paky a mizíme domů.

Foto: https://picasaweb.google.com/110193878382200620042/AustrianAlps2011Glacier?authkey=Gv1sRgCOHCx6Kk05rNMQ

| další...