Malou zmenu doznalo sestaveni tymu. Pana Lovaka kvuli zdravotnim problemum nahradila jeho vnucka Viktorka, ktera je, jak se pozdeji ukazalo, horal telem i dusi. Holt, ma to v genech.
V utery 11.9.2007 vecer v 20:45 jsme Renata, Viktorka, Mirka, Vitek a ja nasedli do auta a vyrazili do noci smer Chamonix. Podle navigatoru (mimochodem, moc sikovny pomocnik) jsme meli pred sebou 1330 km. Cesta ubihala vcelku rychle a prijemne. A tak se rano na chte Aster v Chamonix vitame se Stanou a Romanem Begoc.
Po nocni jizde jsme si prvni den ulehcili lanovkou na Flegère za 10,- € a odtud jiz pesky k jezeru Lac Blanc a stejnojmenne chate, kde jsme meli zajistene ubytovani. Hned po prvnich krocich smerem k jezeru se nam zacaly odkryvat neuveritelne nadherne pohledy smerem do udoli Chamonix, ale hlavne na Mont Blanc, do ktereho se Mirka okamzite zamilovala. Po zbytek Tour , kdyz byl videt, neustale na nej koukala nevnimajic okoli, a kdyz videt nebyl a jen se o nem hovorilo, usmivala se a mela nepritomny pohled. Inu, co uz? Asi v polovine prvni trasy potkavame prvniho kozorozce. Byl evidentne privykly turistum a flegmaticky se popasal a nikterak se nenechal rusit. Po dalsim stoupani (pro zacatek to bylo jen 500 vyskovych metru) jsme dorazili k horske chate Lec Blanc. Ubytovali jsme se v loznicci o velikosti 2,5x 2 metry, coz byl jeste oproti dalsi noci docela luxus, jelikoz byla jen pro nas pet. Vitek se pote pokousel spustit sprchu pomoci drobnych minci, nacez zjistil, ze je potreba si vyzvednout zetony, ale to Renca s Viktorkou uz pomalu pod nefungujici sprchou promrzaly.
Pote nasledoval relax, ktery vyresil kazdy po svem. Pri tom jsme meli moznost zhlednout zachranu akci na jednom z vrcholu Aiguilles Rouges pomoci dvou vrtulniku. Jeden z nich vraceje se, nas minul jen par metru. No, nenudili jsme se. Po honosne veceri jsme klabosili u stolu, nacez nam bylo oznameno, ze za patnact minut vypinaji elektrinu. Inu na horach se tady zrejme moc neponocuje.
Ranni pohled na sluncem ozareny vrchol Mont Blancu byl nadherny. Po snidani jsme se sbalili zaplatili 47,- € za osobu (nocleh + polopenze) a vyrazili na dalsi etapu nasi Tour.
Jako prvni nas cekal sestup docela strmym svahem dolu do sedla Col des Montes cca 1000 vyskovych metru. Behem cesty jsme narazili na krasna jezirka a rodinku kozorozcu. V sedle jsme si dali v restauraci male obcerstveni a slapali dal dolu az do vesnicky Le Buet, odkud to bylo jiz jen dvacet minut nahoru proti proudu potoka I Eau d Berard ke krasnemu vodopadu Cascade d Berard.
Nakoukli jsme i do prilehle jeskyne a pokracovali dal smerem proti proudu. Po chvili jsme dali obed v trave a kratky odpocinek. Dal pokracovala cesta lesem az k loukam a sirokemu udoli, ktere nas vedlo na dalsi chatu la Pierra d Berard. Vskutku romanticka chaticka s nemene romantickou loznickou pro sestnact lidi tesne vedle sebe. Zbytek dne jsme kazdy yuzili po svem: spankem, opalovanim ci malou prochazkou k malemu vodopadku s elektrarnou...
Objevili jsme take podivnou stavbu, ktere jme nemohli prijit na kloub. Po vrstevnici kotliny nad chatou byly v pravidelnych odstupech jakesi skruze zakoncene armaturou. Jejich vyznam nam prozradil az Ronan po navratu. Je to stavba pro sber vody z ledovcu a pramenu v kotline, ktera podzemni stolou pod masivem privadi vodu do jezera Lac d Emosson na svycarske strane, ktere je bez pritoku a svou hydroelektrarnou zasobuje proudem okolni udoli. Podobnych podzemnich privodu je vic a nektere dokonce pracuji na principu spojenych nadob. Nic takoveho jsem doposud nevidel.
Po veceri prisla, jak jsme byli jiz „zvykli“, vecerka. Opet jsme byli v devet hodin vecer posledni, kdo se bral na kute. Rano platime 29,- € na osobu a jdeme vzhuru do sedla Col de Salenton, a pak sestup k chate Anterne pod vapencovym pohorim Fiz. Stezka to byla vskutku strma a 600 metru prevyseni na vzdalenosti asi 1 km nam dalo zabrat. Ne natolik ovsem, abychom se s Mirkou a Viktorkou ze sedla nevydali na vrchol Mont Buet ve vysce 3109 m.n.m. Renca s Vitkem sli rovnou dolu na chatu Anterne a my jsme makali vzhuru dobyt svou prvni tritisicovku.
Drsne, ale krasne. Radost z vystupu nam jen malinko kazil fakt, ze bylo pod mrakem, lepe receno v mraku a rozhled se nam odkryval pouze severozapadem. Jeden z udajne nejkrasnejsich pohledu na Mont Blanc nam zustal pro tentokrat utajen. Pri navratu jsme jeste objevili velmi spartanskou utulnu tesne pod vrcholem a vyzkouseli si jeji pohostinnost. Holkam se odtamtud vubec nechtelo. Az jsem je postrasil dalsim sestihodinovym pochodem, vydali se se mnou smerem dolu do sedla. To jsem ovsem jeste netusil, ze jsem je nestrasil. Opravdu jsme to sli dalsich sest hodin.
Pravda, nehonili jsme se. Obidek na vyhrate skale, mala zkratka, ktera se nesla v duchu Pegeho hesla: „zkratka byla sice delsi, ale zato horsi cestou“, doplnovani tekutin v horskych bystrinach, opatrne proplizeni stadem pasoucich se byku. Mirka mela tech kilometru asi malo, a tak trvala na tom, ze bychom meli jit na tu chatu pres dalsi hory. Klidnym hlasem za ticheho mlceni Viktorky, jsem se ji to snazil rozmluvit, a tak jsme kolem seste docupitali na Refuge Moede Anterne.
Nad ni se majestatne tycil Fiz od ktereho se odrazelo odpoledni slunce. Tepla sprcha na chate prisla po tom vystupu docela vhod. Na veceri jme meli syrove fondue a az na maly incident s mirne plesnivym chlebem probehlo vse k nasi spokojenosti. V loznici asi pro tricet lidi nas tentokrat spalo neco kolem patnacti, takze luxus. Rano jsme po snidani jeste obdivovali okoli chaty a opet mohutny vapencovy masiv Fiz, tentokrat ozareny z druhe strany rannim sluncem.
Kolem zelene louky a nad hlavou azurove nebe. Proste kyc, ktery namalovat, tak sami verit nebudete. Tak jsem jej alespon vyfotil. Posledni den nasi Tour zacinal petisetmetrovym sestupem do sedla Pont d Arleve , kde jsme narazili na rodinku svistu. Dole vedle mustku pres dravou ricku Diosaz jsme si odpocinuli a po chvili vyrazili po jedine mozne stezce do dalsiho sedla Col de Brevert. I presto se dala zvladnout docela rychle a jeste jsme se mohli kochat pohledy smerem Fiz a Mont Buet. Na svacinu jsme meli boruvky, kterych tam byla spousta kolem stezky do sedla.
Mirka a ja jsme ponekud rychlejsim tempem vyslapali nahoru, kde jsme poobedvali a pockali na nasi druhou skupinku, abychom pak spolecne dorazili na vrchol Brevert 2525 m.n.m.. Na strme a kamenite stezce jsme potkali trojici sebevrahu na horskych kolech sjizdejici dolu do udoli. Kdybych je na vlastni oci nevidel asi bych neuveril, ze je neco takoveho mozne. Z Brevertu sjizdime domlu lanovkou s mezipristanim az do Chamonix a po kavicce na namesticku jsme znovu na chte Aster.
Tam jsme potkali particku dvou Źechu a jednoho Slovaka, kteri se prave vratili v doprovodu horskeho vudce Karla Krize z vrcholu Mont Blanc. Jak nam Karel sdelil, bylo predesly den na vrcholu ziveji nez jindy. Firma Whirpool tam natacela nejakou reklamu a u te prilezitosti meli na vrcholu Evropy virivou vanu s osmi koupajicimi se turisty. Vodu jim pochopitelne ohrivaly propanbutanove lahve, takze i v minus sesti si tam docela lebedili. Vsechno tam dopravili helikopterama a lidi tam bylo jak na Vaclavaku. Docela huste, ze? Jak se asi citili ti chudaci, kteri tam od ctyr rano dreli z nejake te chaty a vycerpani tam spatrili toto variete? No, v tu chvili bych tam asi nechtel civet. Pokud bych ovsem nebyl jeden z tech v te virivce se sklenkou sampanskeho.
Na chate jsme se ubytovali, osprchovali a spokojene vyckali vecere. Stana pripravila vynikajici lasagne. Potom jsme klabosili o horach a jejich praci, ktera jim na chate Aster bohuzel koncila, a tak jsme byli jedni z poslednich jejich navstevniku. Rano nas po snidani cekalo rozlouceni a unavna zdlouhava cesta nazpet do Noveho Jicina. Vecer kolem devate jsme dorazili a rozprchli se k domovum. Putovani zemi kolem Mont Blanku tak dostalo svou tecku. Krasna priprava na dalsi rok a pokud bude prat pocasi, tak na rozhled z nejvyssi hory Evropy.
Subscribe to RSS Feed
.gif)
