Výlet začal ve čtvrtek ráno, kdy se přidávám k Onďasovi na služební cestu do Děčína. Jak je známo kousek od města je spoustu pískovcových terénů a my se rozhodujem navštívít pískovcovou mekku - Labák. Po dopolední cestě a odpolední půlhodinové práci, dorážíme do Dolního žlebu ke Kosťovi, kde se moc těšíme na pivko. Inu za okem cedulka, od 17 hod. No co, tak se ten čas aspoň zkrátíme lezením. Nakonec stiháme čtyři cesty před bouřkou, která prochází údolím.

Labák

Tak, hospoda je otevřená, pivsony do nás padájí razdva, a do Kosti už jich několik spadlo před našim příchodem, protože je docela na šrot. Hudba hraje, študujem průvodce a posloucháme Kosťův monolg, se všemožnými historkami. Spíme pod altánem, kde nás k ránu probouzí silnější déšť. No co, snad se tu bude dát někde lézt. Při ranní hygieně potkáváme gaba z hrádku (http://www.uloz.to/3760907/uli-biaho-avi) s jeho holčinou. Dáváme se do řeči a jsme posláni na žlutou stěnu kde prej pod převisem neprší. Stěnu sme našli a taky zalezli i za silné bouřky, kdy na nás opravdu nespadla ani kapka. Já sem šel po Onďasovi sedmcéčkovou cestu, ve které jsem si krásně odskočil, no jako do peřin, a tím nabral další morál na školu pískařskou. Jelikož je na žlutce hodně cest vyšší obtížnosti, vylízáme aspoň do půli cest. No krása, i ta půlka má dobrých 35 m. Po tej bouřce se rozhodujem pro přesun. Auto startuje, GPS navádí směr Turnov, kde vyzvedáváme zdařile odstátnicovanou Baletku a ubíráme se směr Sušky a Pantheon. No inu po průzkumu Panťáku, kde je spousty zpívajících domorodců, kteří se v sobotu ztrojnásobí, a mohutnost skal nedosahuje ani trochu těm rozměrům Labským, kterými sme se zhýčkali, se přesouváme na Prachov, kde přeci jenom u rybníčku v Pelíšku je nám fajně. Ráno vyrážíme do skal, a Onďas vybírá na rozlez pjetku na Krakonoše. No kura 30 m po bambulách je pořádný výkon, a já na druháka si zase připomínám, že tento můj prvolezec je opravu hovjez. Slaníme a jdem naproti, na Entovu hranu za sedum, o kterou se pokouším. V místě kdy odlézám od hodinek svým klasickým stylem 10x nalez, 10x slez, jsem nakonec ten jediný kruh cvaknul. Po marných pokusech Baletčiných za mnou dolízá Onďas již za nastávajícího deště. Co včil? Prachov je mokrý, tudíž na dva dny nelezitelný. Slézáme na parkoviště, sedáme do auta, žhavíme noťas a GPS a s přehledem Aleny Zárybnické vybíráme namísto Krasu, Ádr. Kura trefili jsme a za hodinu a půl sedíme na slunci u piva s výhledem na věže Adršpašské. K večeru ještě jdem do skal a snažíme se vyhledat něco ku lezení. No a zjišťujem, že co v Labáku a Prachově natrénuješ, v Ádru prostě nenajdeš, všude samé vraždy. Oňdas balí průvodce do batohu a kapituluje. A tu náhle však mě před Milenci přivede cestička ku věži Želva, kde nacházím kruh proklatně nízko zemi a cestu klasickou německou za tři. Vypadá to jako škrábačka, ale jak je to za tři, tak to musíme vylézt, no ni. Po čtvrtém pokusu dávám šanci Onďasovi, který prvotní obtíže překoná a taktéž se nasouká do komína kde zakládá hrudník a kříčí něco o německých kokotech, ale nakonec dolízá. Jó tehdá to Ulf s Hermanem vylezli v pohorkách na pohodu, na věži si zahajlovali a fičeli dolů, znali spáry, obliny, komíny, smyčky,… a všecku tu potřebnou Adršpašskou techniku. Já dodřený jak sviňa nakonec dolézám také. Podaní rukou a věta do větru jak nám to tu krásně začíná, se řítí do západu slunce.

Němčourská trojka                                                 Člověk Adršpašský (Homo Adrschpaschus)

U pivsona v hospodě probíráme kde asi polezem a já slyše o Křižáku jej navrhuji. Po nočním táboráku za svitu hvězd se ráno budíme do azuru a hnedle po snídani stoupáme do kopce. Křížový vrch nazvaný po křížové cestě, která tu před staletím byla vytesána do skály nás vítá prvními věžemi. Jako neználci obcházíme první z nich a nalézáme cestu. Kruh cvakáme šáhlem a jdu na to, má to přeci tři kruhy, to nejní vražda. Při odlezu od třetího systémem 10 na 10, tu nohu nakonec do spáry narvu a zvedám, Onďas dolízá a Maják je náš. Další výběr padá na Onďase, hnedle naproti cesta, zvaná Us-Open za sedumbé, je spára lehce převislá s jedním kruhem, který je nakonec cvaknut šáhlem asi dvoumetrovým. Dolízám a věž Páter, kde vybojuje se křížovou cestou i Baletka, je naše. Putujem a hledíme. Náhle objevujem cestu vyborhákovanou, ale tak jako jsme na ni zvyklí z Labáku. Povzbuzen předchozím výstupem jdu na to. Čtyři marné pokusy, jak dostati se přes převis a dvouprdovku a nastupuje můj hovjezácký spolulezec. Kura zarve a cestu vyrube. Já ji těžce odsedím. Věž lehko těžká je po zdolání osumbéčka naše. Na závěr lezem pohodovou pjetku na Křížovou věž a s časem na hodinkách, které hlásí hodinu odjezdu balíme kufry a vyrážíme směr domov.

Osumbéčko

No inu krásně nám ve skalách oněch bylo, a chvíle které na, pod a v cestách na Věže strávili jsme, nás nutí se sem vracet.

Diky Skalo.

Nabité baterky do foťáku zůstaly doma, tak aspoň něco málo fotek je v článku. No a slovo myslím mluví za vše:]

Kubajz

| další...