„Salám a majku“

Tak kolik stránek napíšeš myslím že kolem 5ti stran by bylo dobré? Řekni si sám kolik chceš napsat..... vidím to tak na 10 vět........cože? Já tak na 250 vět jen o Chorru....... aha, tak když k tomu přidám to Chorro: bylo by to 20 vět...... ještě musíš popsat tajin, takže minimálně 200 vět......dobrá jídlo popíšu na 50 vět navíc, ale víc už ne....... tak 150 vět: „dysis d best prajs for jů“ ...... 65 i s fotkama....... tak domluveno- sto: „dysis maj last prajs“ a jedno pivo....... 80 i s fotkama, nebo to napíše někdo jiný.... OK- tak jo.

Uvařil jsem si ten šalený marocký čaj, ve kterém je tolik cukru kolik vody a dal se do psaní. Den po příjezdu jsem šel s Dodou k zubaři. No dva kazy a slíznul jsem pěknou přednášku... a ani vytáčky nepomohly (“ víte já byl měsíc v poušti...“) Na sporáku bublá tajin, to bude zase dobrota. Když se chci rozpomenout na naše putování musím začít i končit právě TAJINEM, kolem kterého se všechno točilo bezmála každý den. Je to takový keramický homolovitý hrnec, ve kterém se připravuje opravdová bašta na rozžhavených uhlících, nebo na plynu... Další slastí byl kus-kus, který se v Maroku připravuje v průměru tak 5 hodin a je to něco nepopsatelného ;). Jo tohle má být vlastně článek o lezení, no nemohl jsem si pomoci....

Bylo nás 8. Nápad vznik jen takovým plácnutím do větru, kdo by jako jel a hned šup takový zájem – a dodávka (díky za půjčení KUDRNA forever). 5 děvčat a 3 chlapáci – od začátku jsme nasadili styl alá Maroko, takže dívky zařizovaly skoro všechno a chlapi nic. I obratný Maročan podlehl, když ho obestoupilo patero žen a jedna přes druhou, čtvrtá přes třetí mnoha jazyky udolaly jej.

Ale hopem světem: první zastávka El Chorro - Španělsko – lezení, lávky a nakonec i výšlap. Čekáme na kluky (Mouchu, Honzu..) - ti navrativší se z Caiatu večer rozebírají své působení (článek na euroclimbing. com) a do noci radí, popisují zážitky a vypravují neskutečné příběhy o přízraku jménem Stano....

Jedeme trajektem (hrůzně drahým) a za mávání desítek naháněčů před hranicí se dostáváme konečně do zcela jiného světa. Jak blízko a jak daleko jsou hranice a kultury....

Caiat = Abdul „...toho poznáte po hlase“. Do knihy jsme mu vepsali slova „ Abdul srdce Caiatu“ Úžasná scenérie přímo z terasy. Čtyři dny krásného lezení a bez kůže na prstech se vydáváme dál. Za námi zůstává kouzelné místo, které se podařilo probudit k lezeckému životu právě Mouchovi a ostatním. Zatím přes sto cest z potenciálu minimálně 1000-ce. Prvovýstup „Tsunami“, který tady za deště 14 dní tvořili, uvidíme brzo zfilmován. Škoda přeškoda, že nás z cesty vyhnala vytékající voda ve třetí délce. „Dobrů noc“ a příští rok Inš´Allah, linie jsou zamíchány, borháky vrženy.

Vrmmm vrmmm - a stavíme ve městečku Fes: 9500 uliček šířky max.2m jedna jako druhá – nevěřil jsem, a nevěřím. Po druhé odbočce jsme nevěděli, kde jsme. Nejen kde to jsme ve městě, ale kde to jsme v životě... Tisíce obchůdků, tisíce řemeslníčků... “Atention“ kluše osel s 1,5 metrovým tácem na hřbetu, koželužny, tepci, tkalci, všechno a všeho... Dáváme i oběd (samozřejmě tajin a kus-kus a čaj ;)) a po 4 hodinách jsme vyplivnuti z města ven a snažíme se uspořádat pamět: co že se to vlastně stalo? Nebyl to sen?

Ale to už frčíme do Todry. Dívky jsou neskutečné a ani tady nebudu psát, za kolik jsme spali v hotelu... Soutěska je akorát tak na vykoulení očí a bolest za krkem – tak krásná. Lezeme zase tři dny a nebýt opět stržených bříšek lezli bychom do teď. Poznatky: Hassan je vydřiduch a nechoďte k nikomu na čaj. To už jsme samozřejmě věděli a dávali si pozor, ale na některé taktiky jste prostě krátcí, a tak po první hodině prohlídky městečka je většina z nás obtěžkána kobercem – zatr sakr :D - ale za ten smích to stálo. Přijíždí za námi Khalífa – nomád z pouště. Lezeme s ním a necháváme si vyprávět o Maroku a o poušti, do které nás Inš´Aĺláh vezme.

A už je to tady: spíme v poušti u poslední osady M´hamid. Zatím dle očekávání je tady vedro a písek. Ale to předbíhám - Khalífa nás nejdříve pozval na kus-kus. Zase zapomínáme, že máme 5 hodin času ;) - ale za ten zážitek to stálo, ještě čajík a dále to bude zase hodně o jídle, a to se budu krotit.

Pronajali jsme si vembloudy – úžasní tvorové a na tři dny hurá k duně. Ono se řekne duna – ale ona měří 50m – je to jako hora s hřebeny a údolími. Poprvé v životě si připadám dost nepatřičně: jsem turista, nevím co mám dělat, jak se o sebe postarat – prostě nevím jak to chodí. Vím, že musím pít a mít turban! To je důležité, pro fotky, ale jak zjišťuji - také pro to, abych to vedro přežil. Každý den chodíme do oběda a odpoledne uleháme do stínu (a jíme). Nejdříve mi to přišlo podivné, ale když jsem se odebral na záchod neušel jsem na písku bosky ani 3 metry a „jau-jau-jau“, tak tak doskákal zpět na koberec. Prostě se nic nedá dělat, a tak je lepší nic nedělat, jo a ležet. Vaříme čaj, teda Khalífa vaří - „berber whisky“. Ach my Češi – já ten kalíšek do sebe vždycky kopnu a voni jsou schopní u toho sedět i hodinu. Jiný kraj jiný varm.

Kolem páte znovu jdeme a večer zase jen jíme. Na oulících se dělá tajin a samozřejmě čaj. Chuťové buňky tančí a nevěří..., zase tančí, už vědí a jásají a ňufou - no dobrá krotím se. Druhý den jsme na večer u duny a při západu na jejím vršku. Jednoduše krása.

Večer bubnovačka a kytarovačka...Karlo Santána vitaj dáš si chleba, kluci od velbloudů ho právě hodili do rozžhaveného písku... a taky si dej čaj ;). Milion hvězd - ne dva milióny já mám lepší oči - tři milióny. Verča s Khalífou vidí do noci možná ještě více ;). Vembloudi jsou neskutečná zvířata, ještěrky běhají 60kou – to je povolená rychlost? Asi ano, ale na korbě four by four, se mi to jeví jako 150(poslední den se přibližujeme džípem). Hups přes dunu – je to sranda, o kterou ze začátku moc nestojím, ale aspoň je na co vzpomínat – kýble písku v ksichtě. Proč si nezaklepal na okno, že chcete zastavit? No protože kdybych se pustil, tak skončím v některém z těch tamaryšků kolem – ale dobré to bylo jak cyp. Jsme zváni opět na kus-kus, aha teprve se začal dělat – tak na procházku. Fotit ženy je zakázáno, ale děcka se nechají – jsou krásné, jsou šťastné a co mají – nic. Kus-kus je přinesen na metrovém keramickém tácu, který sám o sobě váží tak 15 kg a samo, že čaj... Díky, díky, díky – šokran, šokran, šokran. Loučíme se a fotíme se: to je Khalífa ve svém živlu. Necháváme naši humanitárku zde a mizíme.

Jedeme, v zubech stále písek skřípe a na to je jen jeden lék – moře.. a něco většího by nebylo? Dobrá oceán bude stačit? Jo, ale musí být teplý a s vlnami a hned potom si dáme něco mořského k snědku ;) dlouho jsme nic nejedli, a samo, že čaj ;).

Dívky nabírají na trhu poslední koření, já zapadnu do jednoho obchůdku – chcete to břitvou nebo strojkem – „břitvou!“ připadám si jako chlap. Bětka Rumcajs závidí hladce holenou tvář, ale to už s 80 litry nafty v kufru (za 17Kč) projíždíme na starý kontinent. Hurá do Selly, kde stačíme ještě jeden den lézt, pozdravit brňáky, poznat již zmiňovanou legendu Stana a za 24 hodin dojet domů. Uf jako by mi tady doma něco chybělo. Nejen Maroko a cesty a lidi a jidlo ;), ale jste to vy Míšo, Verčo, Lucko, Happy, Lenko, Bětko a Domčo - aha ty ne, ty sedíš vedle.

Bezkonkurenčí výlet – ale to říkám vždycky - ne fakt tenhle byl! Někdo je rád doma, jiný rád cestuje – já jsem někde uprostřed, ale miluju v kolika věcech mi cestování otevírá oči – jak hloupě a chudě si připadám se všemi těmi tisíci věcmi doma („...137 věcí“), zavřen do umělého světa veledůležitých papírů a papírů.... ;)

Dívky mají jedničku s hvězdičkou a obzvláště Míša za organizaci (to se Kudrna má) a Lucka jazykový talent svým hláskem zjemnila nejednu situaci („pane policisto my jsme studenti...“) Maroko je přenádherná země s doposavaď nejlepší kuchyní jakou jsem zažil. A když jsem poslouchal Marokánce běžně mluvit 3mi až 5ti jazyky trochu jsem se zastyděl. Jedna rada: před hranicema nikomu nezastavujte (ani dva metry před) a při policejní kontrole (bylo jich asi 50) jsou zaručenou metodou něžné dívčí hlásky „bonjour“ no a taky pozdravujte starší lidi a pomáhejte slabším a dávejte chudým.

Šokran

Pege

Foto autorů Míša, Pege s Dodou, Bětka s Lenkou na oddílovém webu: Maroko I a Maroko II a další na Rajce Pege – Doda.

Pro fajnšmekry čtenáře – Doda napsala mnohastránkovou knihu o celé cestě.

Hlášky nepochopíte, ale stejně jsem je napsal.

| další...