...už to bude asi 1500m převýšení s plnou polní.

Meděné lávky taky nejsou zrovna v nejlepším stavu: desky prašanu, vyžadují alespoň nějaké jištění ve skále, navíc jsme tři. Doda zůstala na chatě zkoumajíc kachličky na záchodě a čistíc stěny svých střev, Aleš čeká na kamarády a nahoře jsme já, Kuba a Onďas. Na Brnčálu jsme skoro vyběhli, ale další postup už tak svěží nebyl. Zbývá ještě 300m výškových a tma nám šlape na paty. Zvyšuju tempo na max. Jsme za druhou lávkou a po firnové stráni se dá běžet. „Ťuk, ťuk“: mačky jen na předních hrotech, cepíny držím přímo za hlavou ať zrychlím tempo. Žene mě myslenka na výměnu mokrých děravých rukavic, které teď už ani neohnu – teplota pod minus 15 mi z nich pokaždé udělá ocelovou skořepinu a prsty skončí ve tvaru toho co jsem svíral naposledy - cepín. Poslední výšvih a hotovo. Hvězdy jsou překrásné a viditelnost v údolí na dlouhé minuty přiková naše oči....

Pohled z Žeruchové veže na Kežmarák a cestu Meděné lávky.

Východ slunce ozáří náš dnešní cíl: Vidlový hřeben. Bloky věžiček bych rád přeskakoval jako kamzík před námi, ale ta expozice a led ve mně budí úctu, rozvážně se ukloním a pokleknu na všechny čtyři, někdy i lehnu. Hory mi dávají poznat mou bezvýznamnost a pokora mi ukazuje správnou cestu. Lezeme celý den, jsme tři a zaledněné zuby hřebenu vyžadují svůj čas. Teprve se západem slunce jsme na Kežmaráku a dolů přes Huncovský štít je to už po zadku malina. Sněhu není dosti - ze sestupu nám zbytky sil vysál nezpevněný sníh v kosovce pod Svišťovkou....Vítají nás Doda s Alešem s usměvem a krásnou cestou v kapse na Kozím štítu.

Vidlový hřeben

Dáváme rest-day: všichni lezeme na sluníčku v Žeruchovkách. Nakonec jsem se docela odvařil v jedné morálovější 5ce a marně vzpomínal na lezečky v autě. Taky poznáváme Alešovi soukmenovce z Olomouce a do konce pobytu jen kroutím hlavou, jak je možné v 78-mi vyběhnout na lyžích na Beranie rohy, sjet na Terynku, dolů do Smokovce a zase vyběhnout na Brnču – a toto v obměnách každý den....

Tedy znovu dáváme rest-day: myšlenka na válení se v posteli nás postupně opouští při pohledu z oken chaty, a tak alespoň v pekelném čase vybíháme na Baranie rohy. Kuba odjíždí a Doda zítra ráno taky. Večer sedíme u kytárky, kluci i dívky z Hospulu (Ještěr, Danča, Tryskáč, Radek a Kuba) a plzeň za 1,9e se pije vskutku dobře. Slivovička, brutang a sázky Ještěra- kdo vyběhne dříve do Červené dolinky – zda on nebo krásná tmavovláska z repre slovenských biatlonistů :) Nakonec spal sám....

Ještěr v pozadí s Belánkami

Tedy si dáme zase rest day: jsme tady sami Onďasu, tož jdeme do Severní stěny? Má být poslední den krásně – máš pravdu jdeme na skluníčko a nabereme síly na zítřek. Vybíháme 80ti metrový ledík do Malé Zmrzlé dolinky se dvěma šrouby a pádíme rovnou pod Kolový štít. Chceme zopakovat cestu v Levém pilíři od dvou Sasíků z 60tých let. Pod pilířem fouká ukrutný vítr, navíc jsme zalezlí ve stínu a vzhledem k obtížím ve stěně mohu prozradit, že jsme si na slunce nesáhli. Napsat, že první délka byla morálová, bych lhal – byla to naprostá vražda – kdybych mohl, tak slezu, jenže už to nešlo. Trvalo to dobrou hodinu a půl než jsem stanul na prvním štandu a to už Onďas nabíhal do druhého stupně hypotermie. Stejně tak i já, než ke mně dolezl. Suma sumárum jsme si užili a z letního lezení na vyhřáté skále byl pekelně mrazivý výstup za silného větru a na vrcholu (kterému jsem ani nemohl uvěřit) jsme stanuli až po západu slunce.

Onďas po západu slunce na Kolovém.

Tedy si dáme zase rest- day: tentokráte opravdový – nic nás nemůže vytáhnout z postele... až na nedočkavého Aleše, kterému jsme slíbili cestu na Žeruchovkách. Vycházíme až ve 12hodin a nakonec jsem Alešovi děkoval, za překrásný teplý den v přenádherné cestě. Onďas stačil vyběhnout na Jahňačí hnaný touhou vyfotografovat vše co potká. Nahoře potkáváme Ještěra s Dančou a teprve tady se dovídám, že Alešovi je 58 – klobouk dolů tímhle stylem bych tu 5-ku v pohorách rád vylezl kdybych měl i o 15 méně.... Cestou dolů se mi odvázal foťák a v mém nově ušitém obalu proletěl 300 metrů žlabem až na turistku – poklona pane Canon ani to s Váma nehlo. V tu samou dobu se na druhé straně doliny v poslední délce Wéberovky Tryskáčovi stala stejná věc s cepínem- fůůůůůů a už je pryč. S Kubou potom slaňují dolů a u nástupu je čeká stejné překvapení. Den jako z katalogu je za námi. Ale co ta severní stěna? - Nechce se do ní, když je tak krásně, co? Pořád čekáme na škaredé počasí, ale dále už to odkládat nemůžeme... Cesta je vybrána: narovnaný „Bocek - Šádek“, ale ouha – na chatě nás nechtějí a další den musíme balit – tedy změna a rozhodnutí padá na „pouze“ 7-mi délkovou „Rumovou precházku“.

Ráno se k nám přidává Kuba z Ústí. Nejdříve zas tak nadšený nejsem – do Kežmaráku ve třech prostě nechodím, ale co jiného by sám na chatě dělal... navíc se za pár minut ukáže, že jsem rád za každou chvilku, strávenou s tímto výborným lezcem i člověkem. Onďas si oťukává glazůrky v první délce a jen co jim příjde na chuť, provlní se bez zaváhání až k druhému štandu. Dále se obtíže lehce snižují a na chatě jsme kolem 4-té hodiny. Sbíháme dolů a to doslova a do náruče Nového Jičína vplouváme kolem 11-té hodiny.

Díky za takový týden všem zúčasněným a ostatní klidně doplňte článek...

Pege

Odkaz na fotogalerie oddílu a osobní.

Naše večerní cesta "Cesta přes knihu"

| další...