V neděli 16. ledna odjíždíme z Nového Jičína posledním vlakem směr Svinov. V 1:02 hodin nasedáme do Šíravy a odjíždíme směr Poprad, kde jsme po krátkém spánku v 5:37. Busem jedem přes Starý Smokovec a Tatranskou Lomnici na zastávku Biela Voda, odkud po sedmé hodině vyrážíme na chatu. Je krásně, klid, „teplo v zimě“ a modro. Batohy jsou těžké jak hrom se vším vercajkem na zimu, a tak značně znaveni přicházíme v deset na chatu. Ubytujem se, spočnem, pojíme a odpoledne jdeme pod Žeruchovy věže. Zkoumáme terén podle průvodce a nacházíme cestu ku lezení “Východná Žeruchová veža JZ stěnou pr. Žlebem, dole V, žleb III, K.Bocek a V.Krajňák“. Vytahujem matroš a pouštíme se do první délky, kterou si zkusíme předlézt. Je půl třetí, před prvním těžkým místem radějc volím sestup a návrat na chatu ještě za světla. Aspoň sem se rozhýbal trošec. Na chatě jsou akurat dvě dvojky, takže je tam klud. Chata funguje výborně, a nový chatár Tomáš Petřík má zatím pořád co dělat, aby chatu zásobil na zimu. Holčina v kuchyni je usměvavá a nápomocná nám. Novým a vítaným členem chaty je také malý pes „Míša“, jak sme si ho pojmenovali. Po večeři čočko-klobásko-mrkvové následuje večerní čítárna v jídelně a brzký odchod do vječných lovišť.

Ráno je kupodivu předpovědi nahlášené zase modro, které vydrží po celý den. Po snídani nastupujeme pod stěnu po 9 hodině začínáme lézt. 1. délka za V, je opravdu férová. První výšvih přelézám pomocí cepínů zuby nehty a na druhý si musím sundat mačky, abych mohl využít suchého šutru ku lezení. Je to jak “dračí kút“ na hrádku v zimě. Odpočinu až u štandu, tvořeného dvěma borháky. Gabča bojuje jak se dá a nahoru jak říká sama délku “přetrápí“. Cirka 2,5 hodiny nám vzalo dost času těžké délky. Následující žlab klasifikace za III je na pohodu. Lezení a částečná chůze v né moc zmrzlém sněhu. Místy potkáváme i krátké ledy, tak 5 m délky. Po třech délkách lezení ve žlebu se dívám na hodinky a je půl třetí. Gabča ještě není žádný zimní rychlolezec, a tak se radějc rozhodujem pro sestup. Zbývající délka a 100m chodecky na vrchol nám jistě neutečou. Po čtvrté sme pod stěnou za šera již. Radost v duši, klid, sojový kmen a čaj s výhledem na štíty=pohoda. Pro mě aj přelom, a to prvním zimě/jarním přelezem „pjetky“ v Tatrách. Následuje sestup s měsícem po levici k chatě. A zase je tu třídění matroše, vaření večeře, odpočinek a čítárna. V chatě je pořád klid, přibyla jedna dvojka slovenských chalanov.

Ve středu vstáváme o něco spíše a po vydatné snídani vyrážíme kam jinam než pod Žeruchovky. Domluvíme se, že si dáme délku či dvě lehkého žlabu a dem dolů. Zastavuji se však pod “Cestou cez knihu“, kterou nám doporučil Pege. Gabči se moc nechce do skály. Já ji však povzbuzuji tím, že si dáme dvě délky pod knihu a vyslaňujem. To, že je první délka klasifikována za V, jí tajím:]. Krása, po prvních metrech se rozlézám a leze se mi dobře, hlavně je kde založit a občas potkám aj starší skoby. Zkouším lézt jen v pohorkách a šlo to. Na ledových travkách na polici to však trošku klouže. Dolezu na štand, a sem rád že jsou tu zase dva borháky. Tvořím štand „horských vůdců“:] a dobírám gabču. Podle zvuků které slyším ze zdola není cestou vyloženě nadšená jako já. Mohu si tu poprvé na živo vyzkoušet „expresflashenzug“ neboli dopomoc. Při setkání se na štandu je mi jasné, že jedem dolů. Nu což, skála není zajíc a neuteče, říkám si zas, a sem rád že gabča aspoň v této délce zabojovala. Zkouším si ještě v rámci tréninku na druhém přelez stěnky v lezečkách a po zbalení vercajku si to šinem z kopca důle na chatu. Balíme věci, platíme, vaříme oběd a o půl čtvrté vyrážíme na autobus. Mraky se přes den nakupily a začíná hustě sněžit. Pravý to čas k odchodu. Teda jak pro koho. Jak pravili bratja slováci “konečně se bude dobře lézť“. 17:22 nám jede polský minibus do Popradu a o půl osmé vyjíždíme Excelsiorem směr Ostrava, kde přesednem na MHD a po půlnoci sme V Klimkovicích. Vybalit, zatopit a spát.

Sumasumárum.

Počasí nám vyšlo, bylo aj teplo, většinou plusové stupně, bezvětří. Něco sme vylezli, a i když sme nedosáhli vrcholu, nabyli sme nových zkušeností. A jak pravil Radan Kuchař “ Ne vrchol, nýbrž cesta k němu je důležitá. Ne dosažení, ale dosahování naplňuje uspokojením“. Musím říct, že po kurzu instruktorském se cítím ve stěně mnohem jistěji a po zimním táboření pod Spálovem se mi aj funkčnost a rezistence organismu vůči zimním podmínkám zvedla. Gabča všecko zvládla, a tož jí patří velký dík za odvahu a bojovnost.

Tož se už těším na únor zas.

Tatrám zdar. Kuba.

Fotogalerie

| další...