Ahoj kamaradi!

Mate doma zimu? Mam pro vas neco pro zahrati!  No, v podstate Vas chci jenom nasrat :-D

Datum: 20.10. – 28.10.2010

Misto: Madeira

Doprava: Letecky z Lisabonu s easyjet (33 Euro)

Ubytovani: Kde se dalo…

Stravovani: Vlastni (bez varice :()

Celkova cena: 200 Euro

Fotky: http://picasaweb.google.com/110193878382200620042/MadeiraMix?feat=directlink

Kanoning:  http://picasaweb.google.com/110193878382200620042/MadeiraCanyoning?feat=directlink

Fotky: http://picasaweb.google.com/110193878382200620042/MadeiraMix?feat=directlink

Kanoning: http://picasaweb.google.com/110193878382200620042/MadeiraCanyoning?feat=directlink

Jelikoz jsem teď na studiich v krasnem a slunecnem Lisabonu, a byla tady trosku nuda, pustil jsem se s kamaradem Vaskem na vylet na ostrov, do ktereho jsem se zamiloval…

Madeira (portugalsky Ilha da Madeira) je portugalsky ostrov lezici v Atlantickem oceanu asi 580 km zapadne od pobrezi Maroka a 980 km jihozapadne od Lisabonu. Je soucasti Madeirskeho souostrovi, jez tvori soucast Makaronezie. Madeira je ve sve podstate malinkym ostrovem. Na delku meri pouhych 57 km a na sirku jeste mene, jen 22 km. Na rozloze 740,7 km² podle udaju z roku 2006 cca 200 tis obyvatel (z toho 100 tis v hl. meste). Nejvyssi horou ostrova je Pico de Ruivo, ktera se tyci do vysky 1862!!! m.n.m. Vnitrozemi ostrova je tak clenite, ze je v podstate nemozne zalozit zde mesto. Narazite pouze na male vesnicky, ktere jsou prilepene na ubocich krasnych hor. Diky tomu, ze se hory zvedaji primo od more, maji neskutecne velkolepy vzhled.

Den 1.

Na Madeiru jsme prileteli vecer a hned po vystupu z letadla nas zvlazil lehky destik. Nekde jsem cetl, ze uz samotny prilet na je zazitek, ale jelikoz jsme leteli za tmy a za deste, tak jsem nic moc nevidel. Vypadli jsme z letiste a zapadli do hospody v nejblizsim mestecku. Dali jsme 5 piv, zaplatili 12 euro a vypravili se hledat misto na spani. Kousek od hospody jsme nasli opusteny dum, tak jsme to zalomili ve vstupu do sklepa.

Den 2.

Rano jsme se spakovali, koupili snidani a mapu, a busem z letiste jsme prejeli do hl. mesta Funchalu. Celou dobu pomerne vydatne prselo a ve Funchalu bylo koryto reky plne vody a blata. Nasli jsme obchod, koupili jsme karimatky, stavili jsme se do informacniho strediska, kde nam rekli, ze hrebenovka na kterou se chystame je zavrena kvuli masivnim pozarum, ktere byly v lete. To mi naprosto zmrazilo naladu, ale Vasek me uklidnil, ze to nejspis nebude tak zhave. Rozhodli jsme se, ze se tam aspon zajedem podivat a kdyz to bude zle, tak to otocime. Po hodine hledani autobusu, ktery byl jel smerem Poiso jsme byli naprosto prochcani. Intenzivni dest pokracoval, takze jsme si cekani zprijemnili v nadrazni hospudce. Kdyz jsme lezli do busu, domluvili jsme se s ridicem, at nam rekne, kdy mame vystoupit. Sedlo Poiso bylo vzdalene 17km, ktere jsme jeli 65 minut. Neveril jsem, ze se tam ten bus vyhrabe. Řidic na nas trosku zapomnel, ale nastesti nam zastavil cca 600m za sedlem. Bohuzel porad chcalo jako z konve, takze tech 600m stacilo, aby nam promokly batohy (i pres plastenky). Nastesti jsme zapadli do hospody a obsadili 2 stoly kolem krbu. Vytahli jsme veci, dali si caj a madeirsky rum a par hodin se susili. V televizi bezely zpravy a my jsme pozorovali, jak dole ve mestech pribyva vody a  dozvedeli jsme se, ze v unoru byly nicive povodne a sesuvy pudy, takze teď maji vsichni strach… S barmanem jsme se domluvili, ze prespime na terase a v klidku jsme si dali kaficko a dalsi rum. Kolem sedme vecer se nam barman omluvil, ze tam spat nemuzeme, protoze se to nelibi jeho sefovi. Lehce nasrani jsme vypadli do tmy a na jeho doporuceni, jsme zkusili chatu strazcu narodniho parku. Nikdo nam neoteviral a i kdyz uz neprselo, porad bylo dost hnusne. Spat venku se nedalo a moc moznosti jsme nemeli. Nakonec padlo rozhodnuti, ze dojdem na druhy nejvyssi vrchol Pico de Arieiro, kde by mela byt moznost prespani. Na vrchol to bylo 8km po ceste, takze zadny problem. Za hodinku a pul jsme tam byli. K nasemu prekvapeni tam byl jenom rozestaveny hotel a vojensky radar. Obchazeli jsme s celovkama stavbu, ve snaze objevit nejake misto na spani, a pritom nas chytil nocni hlidac. Nastesti umel anglicky a domluvili jsme se s nim, ze muzeme prespal v nejake mistnosti, ale musime vypadnout pred 6:30. S vdekem jsme se uvelebili, otevreli flasku madeirskeho vina a za hodinu v lehke opilosti usnuli.

Den 3.

Rano jsme vypadli pred sestou a kousek od vojenske bradavice jsme si dali snidani. Byli jsme ve vysce 1818 m.n.m. a bylo docela cerstvo. Jeste za tmy jsme se vydali po zakazanem hrebeni. Vsechno vypadalo v pohode, ale po 300m nas zastavila drevena bariera. Znejisteli jsme jestli mame pokracovat, protoze byla postavena tak, aby nebylo jednoduche ji prelezt. Nakonec jsem se nechal ukecat a prehoupl se na druhou stranu. Najednou mi bylo jasne, proc tolik Źechu umira v Tatrach. V hlave mi znel slovensky vtip a ceskych turistech (Jdou dva Slovaci v Tatrach pod hrozive vypadajicim serakem, prvni se nakloni k druhemu a rika: „Teď staci slovo po cesky a jsme v pici!“). Nastesti cela zavrena oblast byla naprosto bezpecna… Jenom par mist vyzadovalo zvysenou pozornost. Hrebenovka byla naprosto uzasna a rekl bych, ze patri mezi nejkrasnejsi veci na ostrove. Vrchol Pico de Arieiro a nejvyssi vrchol Pico Ruivo jsou od sebe vzdaleny pouhych 7 km, ale cesta trva 3 hodinky. slape se po vytesanych schodech, prochazi se tunely a hlavne celou dobu nevericne cumite na okolni krajinu. Po Pico Ruivo jsme pokracovali dal do hrebenu, ale ztratili jsem cestu a sesli jsme tisic vyskovych metru do male vesnicky. Po ceste jsme si natrhali jablka, hroznove vino a ochutnali jsme nejake mistni ovoce, ktere bylo dost hnusne. Ve vesnicce jsme dali pivko a Vasek zamitl muj navrh vratit se zpatky na hreben a drzet se puvodniho planu. Mezi horama jsme dosli do ceste do dalsi vesnice, kde jsme nakoupili, rozhodli se prespat a nasledujiciho dne prejit nejakym sedlem na severni stranu ostrova. Hned za vesnickou byl senik, ktery se stal nasim noclezistem. Aby se pekne spalo, koupili jsme si kazdy sedmicku mladeho madeirskeho vina. Po veceri jsem bezel pro dalsi dve flasky.

Den 4.

Lehky ranni desticek nas uz ani neprekvapoval. Posnidali jsme, vyhlidli jsme spravny smer a s jistotou vykrocili do hor. Sklon cesticky gradoval, sila deste taky. Za chvilku jsme se uz chytali rukama krovi a zeme a nohy klouzaly v mazlavem bahne. Optimizmu bylo stale na rozdavani a pomaloucku jsme stoupali vstric skalnim stenam. Po hodine uz optimizmus opadl… Dostali jsem se do husteho krovi, ktere bylo dosti odolne i po pozaru, ktery ho spalil do cerna. Mokri a spinavi jsme se pachtili dal a stale jsme verili, ze za chvilku budeme na hrebeni. Po dalsi pulhodine jsme dorazili pod 30m vysokou skalni stenu… Chtel jsem ji zkusit obejit z leve strany, Vasek se na to chtel vysrat a jit zpatky. Nakonec jsem ho ukecal, at pocka, ze kousek popojdu a zavolam jak to vypada. Presel jsem pres neprijemnou hladkou plotnu, ktera vypadala jako zacatek toboganu do udoli a zavolal na Vaska, ze to pujde. slo to asi 200m, nez jsme vylezli z krovi a videli, ze hreben je dalsich 60 vyskovych metru nad nami. Nedalo se nic delat, museli jsme zpatky. Kdyz jsme se vraceli tak kousek od nas (zhruba v miste, kde predtim cekal Vasek) spadla kamenna lavina. Nic velkeho, ale jako varovani to stacilo. Dolu jsme frceli jako o zavod… V hospode jsem si dali polevku z jedlych kastanu a busem jsem sjeli k jihu na plaz. Na plazi jsme ususili mokre veci, dali si sprchu a klasicky s lahvi vina jsem cekali nez zapadne slunce. Po tme jsme zalezli do opusteneho, spinaveho domu, ktery se mi nelibil a usnuli. Spali jsme blizko silnice, takze jsem se porad budil. Kolem druhe me probudil borec, ktery vbehl dovnitr a evidentne ze me byl vic v soku nez ja z nej. Jedine co jsem mu rozumel bylo „kokain“ a „injection“ vysvetlil jsem mu, at vypadne. Mezitim se probudil i Vasek a nechapal, co se deje. Chtel jsem vypadnout, tak jsme se zacali rychle pakovat. Fetak se vratil podruhe a ukazoval nam at jsem za nim… Dvojhlasne jsme ho poslali do prdele a zbytek noci jsme stravili na plazi.

Den 5.

Rano jsme se vydali na Cabo Girao - druhy nejvetsi utes v Evrope. 580 metru vysoka stena vypada skutecne impozantne. Krasny vyhled na more ponekud kazi prodejci suvenyru. Pokracovali jsme v ceste po pobrezi az jsme dosli do mestecka Ribeira Brava. Dali jsme si neco k jidlu a neco k piti a noc jsme stravili na plazi.

Den 6.

Ranim busem jsme prejeli do sedla Encumeada a odtud jsme se pustili pesky po ceste smerem k Rabacalu. Lehce prselo a byla dost kosa, tak jsme se zahrali panakem ponchy – tradicniho mistniho napoje vyrabeneho z medu, citronu a stavy z ovoce. Meli jsme stesti a stopli jsme starsi holandske turisty, kteri mirili na stejne misto jako my. Levada Rabacal je krasny park s puvodnim porostem. Levady jsou kanaly, kterymi je privadena voda z hor do udoli… Stovky kilometru techto kanalu jsou udrzovany po celem ostrove. Bohuzel jsme trefili autobus turistu, takze chvilku trvalo, nez jsme je vsechny predbehli. Nicmene priroda je krasna. Stopem jsme se zase dostali zpatky na pobrezi, tentokrat vsak na severni pobrezi do Porto do Moniz. Mestecko kde se nedelo vubec nic, nas nejak nezaujalo. Navstivil jsem mistni oceanarium a chvilku obdivoval skaly a prirodni koupaliste. Nakonec jsme se rozhodli prejet zpatky na jizni pobrezi a spali jsme na stejnem miste jako predchozi noc.

Den 7.

Rano jsme se s Vaskem rozdelili – ja jsem mel domluveny kanoning a Vasek si chtel prohlednout Funchal. Z plaze jsem odjel rannim autobusem a ve Funchalu me vyzvedla dodavka, ve ktere sedeli dva instruktori. Byl jsem jejich jediny zakaznik, takze se mi dostalo opravdove pece. Bohuzel jsem musel vsechno zaplatit. Bezna cena je 55 euro / osoba, ale musi byt aspon dvouclenna skupina. Ja jsem byl sam, takze jsem platil 80 euro. Dlouho jsem se rozmyslel, jestli to stoji za to, ale nakonec jsem nelitoval. Na moje nalehani, ze bych si rad zkusil neco tezsiho, mi bylo vysvetleno, ze podle pravidel musi kazdy zacit od prvniho levelu. Na Madeire je vic nez 70 kanonu vsech obtiznosti (1 nejlehci 7 nejtezsi). Vyfasoval jsem neopren, helmu, dve odsedky a osmu. Vlezli jsme do vody a dostal jsem zakladni info co a jak mam delat. Voda mela 7°C, ale 5mm neoprenu udela svoje. Prvni kontakt s vodou a endorfin se zacal vyplavovat do krve. Skoky z kamene na kamen, sjizdeni toboganu po prdeli, skoky do hlubokych tunek. Obcas plavani, obcas beh. Dostali jsme se k prvnimu vodopadu a zacal jsem sondovat jak pripravit slaneni. Nektere techniky me prekvapily (napr. slanovani na jednom lane, vyuziti osmy pro postup vzhuru nebo to, ze lano na kterem slanujete konci 50-30cm nad vodni hladinou) ovsem vsechno mi bylo vysvetleno a nutno rict, ze to maji vychytane J. Treti slaneni jsem uz chystal sam… Po 150 minutach jsme vylezli z kanonu a vraceli jsme se k autu. Byl jsem naprosto nadseny. K veceru jsme se s Vaskem zasli podivat do vinneho muzea a pak jsme prejeli do mestecka blizko letiste. Nedarilo se nam najit misto na spani a nakonec jsme se uvelebili na strese verejneho WC.

Den 8.

Rano jsme vytiskli letenku, nakoupili a pak jsme se jenom valeli na plazi a v aquaparku… Vecer jsme se priozrali na letisti a pak jsme odfrceli domu.

| další...