Tak byla to vyprava velkolepa, novacci jedou do Alp. Predchozi zkusenosti jsem cerpal zejmena v hospode popijenim alpskeho vanku (zelena a alpa) a alpskeho uragan (absinth a alpa). Nutno rici ze na prvni doslo, na druhe nastesti ne.

Plan byl jasny, o pulnoci se potkat v Milane na Centrale Stacione pod velkymi hodinami, dojet na italskou stranu Monte Bianca a vylezt nahoru Papezskou cestou.

Plan se temer povedl.

Tak sup sup letadlem do Milana, ja z Blavy a Ondra z Edimburku. Potkali jsme se, prespali vedle dalnice na skladce hliny a rano vyrazime autobusem smer kopec. Cesta je uchvatna, prijezd a prvni noc v Cormayeru supr. Zorientujeme se, koupime plyn, jidlo a zjistime predpoveď, vyrazime.

Porad koukame ktery kopec to asi bude. Podle mapy nejsme schopni urcit nic, vsude je milión predvrcholu, vrcholu a ja nevim ceho. Na konci vypravy zjistime, ze jsme na nej celou dobu koukame.

Po prvnich 2 nocich stravenych v udoli cestou pod kopec konecne stoupame morenou a poprve vidime chatu Gonnela. Je to chata na ostrohu, na jedinnem miste kde sla postavit.

O cestou nas provazi jen kamzici a vrany. Tesne pred zapadem slunka prichazime na chatu, kde nas chyta spatne pocasi a nasledujici dva dny jen tavime vodu ze snehu a spime. Ubytovani je dobre, vinteraum (bivak), chaticka s madracemi, pobita plechem, luxus. Jsme tam tri dny upne sami. Jen s kamziky. Shazuji kameny kdyz jdeme na zachod, pro snih, koukaji po nas a jde z nich strach.

Treti den se dela konecne dobre pocasi. Pohled na tencici se zasoby jidla je zalostny, konecne se dostavame na ledovec. Asi po 3 hodinach klickovani mezi trhlinami stojime a hledime na klicovy hreben. Jdeme zpatky, cesticku mame nachystanou. Varime, na ohni tavime dalsi varku po kouri smrdici vody, plave v ni buhvi co. Prichazi Pietro, mistni horsky vudce a zamestnanec Mt Blanc Tunellu. Po chvili jsme se skamaradili a dozvidame se spoustu veci. Jdeme spat. 

  Kolem osme prichazi dalsi Ital. Budi me a chce jit s nami, rikam ze jo, somruje na me pullitr drahocenne vody a jdu zase spat. Hodinu pred pulnoci vyrazime na kopec. Podminky vyborne.

V pet rano stojime na klicovem hrebeni vedoucim k Vallotce. Otacime. Za brzdu taham ja. Ondra ma vrcholovou euforii. Podle me nemame dost sil abychom se stejnym terenem za 8 hodin vraceli z vrcholu. Hreben je ostry. Asi II lezeni, pak clove jde po preveji. Sice nerad, ale nakonec otaci taky. Italovi je to jedno. Jsme z nej perplex. Cestou nahoru mu spadl pri traverzu cepin do trhliny. Masti mackama jako by kazdou chvili mel omdlit a porad si obleka a vysleka obleceni. Misto cepinu obcas pouziva hulku, mezi trhlinami nejisti. Ani jeden s takovym clovekem nechceme pokracovat nahoru. Vracime se.

Pietro rano vstava, na heliportu se s nim potkavame. Dava nam napit grapy a ze to priste dame. Jsme s Ondrou vycerpani. Oba uznavame, priste to chce vic a kvalitnejsi jidlo, cistejsi a vice vody, nabrali jsme zkusenosti,..

Na naseho italskeho spolulezce rika: je divny, pred odchodem na vrchol vubec nepil, nejedl, jen pilulky, mysli si ze je to fetak. Asi ma pravdu, nenajedl se ani po prichodu. Na batohu ma porad muj pullitr vody.

Loucime se, sestupujeme. Na morene potkavame znovu Pietra. Sbira „quartzo“, horsky kristal. Bere nas do Courmayru, jdeme s nim do hospody. Je to vsechno parada. Prespime a posledni den v Courmayru zevlime, piseme maily, chodime koukame chlastame. Parada.

Vecer jdeme spat asi do dvou tisic na refo, zjistujeme, ze na Monte Bianco celou dobu koukame.

Druhy den rano odjizdime z Alp, bylo to fantasticke!

Posledni den v Milane se nic zvlastniho nestalo, krom koncertu Ozzyho Osbourna vedle parku kde jsme spali, soulozici dvojice (nebo trojice – nevime) po koncerte, straceni v Milane a pocitu beznadeje v Blave kdy mi po zpozdeni letadla ujel posledni vlak a ceste do Prerova smradlavym vlakem z Maďarska se nic zvlastniho nestalo..

Lezim ve spacaku po adrkrosu, pisu tenhle clanek, za chvili se jdeme opit. Porad citim to vzruseni z „alpske akce“, bylo to opravdu paradni, v Kvetnu jedeme zase!

| další...